V r. 1974 se p.Kopp seznamuje prostřednictvím Dr. Anny Fárové s Josefem Sudkem. Protože sám tehdy pracoval v Miláně, pomohl organizačně zajišťovat jeho výstavu v milánské galerii Diaframma v r. 1975 a pak jej pravidelně v Praze navštěvoval. Sudek byl svérázný člověk a přesto, že v Itálii přišel v první světové válce o pravou ruku, nezanevřel na ni, a velmi rád o ní hovořil. Nechával si také odtud vozit gramodesky s vážnou hudbou, především Vivaldiho, a vždy se za ně odvděčil některou svojí podepsanou fotkou. Tyto fotografie jsou dnes na nejčestnějším místě Koppova fotoarchivu. Při rozhovorech o fotkách s ním získal P.Kopp nesmírně cenné zkušenosti a podněty pro svou další práci. Později , když si dovolil některé své práce z Itálie mistrovi ukázat, dočkal se věty: „ Jó, fešáku, leze to, leze to, jen pokračujte!“ Což mu Dr.Fárová interpretovala jako slova uznání. Jednu fotografii si dokonce pan Sudek vyžádal a je v jeho pozůstalosti. /P.K. tehdy položil svoji Leicu na stůl v jedné italské tratorii a pořídil snímek sklenic a profilů spolustolovníků v protisvětle a takové záběry měl Sudek rád.
Jeho poučky byly vždy velmi lapidární, např.: „Na každé fotce musí být ještě něco za rohem, ale to tam nesmí řvát!“. Když se jednou host zeptal, jak poznat dobrou fotku, odpověď byla opět sudkovská: „To je jednoduchý, strčíte ji do šuplíku a podíváte se na ni za rok, pak za dva, a tak dále, a když se vám pořád líbí, je dobrá!“
Sudek si s pořádkem nikdy starosti nedělal, odkládal věci, jak přišly, na veliký kulatý stůl uprostřed atelieru a pak to občas hezky nasvítil a fotil. Tak vznikla mnohá jeho nesmrtelná zátiší. On tomu ovšem říkal po svém: Bordel na stole. Zde je na místě jeho známá poznámka, která dodnes koluje:
„… já s bordelem začal, s bordelem taky skončím. Já měl jednoho profesora, pořádkumilovnej pán. Von měl tři skříně. A pořád, že se nemůže dostat k práci. Sakra, jak je to možný, říkal jsem si. No, bylo to možný. Von chudák od pondělka do pátku furt jen uklízel. Kdepak, hlídat pořádek, půl života je pryč. Já vím, že v týhle hromadě něco je. Asi tamto. Hledám, ale nenajdu to. Zato najdu něco jinýho. Dycky se něco najde. Bylo to růžový, teď je to zelený - a už musíte koumat, co s tou zelenou. To hledání, to je vono…“
Jednou, když hovořili o jeho kamarádovi malíři Františku Tichém, Sudek šel a vytáhl z pod postele jeho velký srolovaný obraz harlekýna… a že bylo v Sudkově ateliéru při tom neúklidu dost vlhko, není třeba dodávat.
Když pak v r. 1976 osmdesátiletý Josef Sudek nedlouho po vernisáži své velké souborné výstavy v UPM zemřel, doprovázel P.Kopp dr. Annu Fárovou k básníkovi Jaroslavu Seifertovi mu tuto smutnou novinu oznámit, s prosbou aby napsal příteli nekrolog. Pozdější nositel Nobelovy ceny se úkolu zhostil svým nenapodobitelným způsobem.
OSOBNOSTI
JOSEF SUDEK
FOTOGRAF
Koppova fotografie, kterou si vyžádal J. Sudek
Josef Sudek v ateliéru... 1976
…a jeho “bordel na stole”
Nekrolog básníka Jaroslava Seifertapro přítele Josefa Sudka
Milý a drahý Sudku!
Je tomu už půl století a možná ještě rok, dva navíc,
co jsme se prvně setkali a rychle spřátelili.
Toto přátelství, ničím za celý život nezkalené, trvalo až do dne Tvé smrti, tak náhlé.
Možná, že Ti Tví známí vyčítali, jak málo jsi dbal o své zdraví. Ale ta velkorysá nedbalost v tomto ohledu patřila cele k Tvé jedinečné osobnosti, která byla tak ojedinělá ve světě umění. Ale nikdo z nás ani netuší, jak bylo těžké zápasit se smrtí člověku s jednou rukou. Půl století a ještě víc pracoval jsi na svém místě s obdivuhodnou pílí a houževnatostí.
A tak, i přes krutou nepřízeň lidského údělu, dospěl jsi k mistrovství a snad jako jedinému se Ti již dávno podařilo dokázat, že fotografie, tvořené s vyšším záměrem uměleckým, patří opravdu do výtvarnictví a pod křídla jedné z desatera Můz. A to vším právem! Vidíval jsem Tě často při práci, jak jsi zápolil s těžkým aparátem a těžkým stativem, jak musel sis pomáhat svými ústy a zuby, abys pak nakonec v nepředstavitelně primitivní pracovně zvedl k světlu z lázně malý výtvarný zázrak. Ti, kdož jej spatřili, mohli jen žasnout, jak z prosté a obyčejné skutečnosti, jinými třeba stokrát nazírané a nikdy nepovšimnuté, dovedl jsi objevit tolik podivuhodné krásy. V běžném hovoru, ve chvíli pohody, jako malý projev radosti a jako tečku za tvrzením, nebo ve chvíli nepohody jako zaklínadlo a vykřičník, užíval jsi drobného úsloví, které jsme tak rádi z Tvých úst slyšeli:
A hudba hraje!
Tato tři slova v Tvém životě nebyla nikterak náhodná. Kolik koncertů jsi za svůj dlouhý život vyslechl. Bylo jich na tisíce. Sedával jsi skromně na schůdku v místech pro stání, nebo Tvá hlava s neholenou bradou objevila se někde u varhan. / S toaletou nemíval jsi mnoho starostí/. To ovšem nikomu, kdo Tě znal, nikdy nevadilo. A znaly Tě tisíce pražských lidí. Tato podřadná místa v koncertních síních však Ti rovněž pranic nevadila, abys byl jedním z nejlepších a nejvděčnějších posluchačů. Bylo těžko si bez Tebe představit význačný koncert. A obsáhlé cykly, jako třeba cyklus Mozartův, vyposlechl jsi od prvního tónu do posledního. Tvůj život bez hudby by zřejmě byl pro Tebe nemožný. Vždyť hudba se ozývá i z Tvých fotografií. A nemusí to být ani obrázky z Janáčkových Hukvald.
Nuže, milý, hudba pro Tebe již navždy umlkla. A Ty věrný posluchač velkých a rozlehlých oratorií Bachových, ocitl jsi se dnes v síni, kde se ozývá hlavně jen pláč a hudba jen krátce, když doprovází mrtvé tělo do plamenů.
Ale ještě chvíli jsi tu s námi.
A hudba hraje!
Za chvíli však zmlkne docela! A my Ti budeme z ní pozdravy a vzpomínky posílat do toho věčného a hlubokého ticha, a budeme se těšit, že Tvé dílo neshoří s Tvým tělem.
Josefe Sudku, sbohem!
Jaroslav Seifert