V r. 1974  se p.Kopp  seznamuje  prostřednictvím  Dr. Anny  Fárové  s Josefem  Sudkem.  Protože  sám  tehdy  pracoval v Miláně, pomohl  organizačně zajišťovat  jeho   výstavu  v milánské  galerii  Diaframma v r. 1975 a pak  jej  pravidelně   v  Praze  navštěvoval.  Sudek  byl  svérázný  člověk a přesto,  že  v Itálii  přišel  v první světové  válce  o  pravou  ruku, nezanevřel  na  ni, a velmi  rád  o  ní  hovořil.  Nechával  si  také  odtud vozit gramodesky  s vážnou  hudbou, především  Vivaldiho,  a  vždy  se  za  ně  odvděčil  některou  svojí  podepsanou  fotkou. Tyto  fotografie  jsou  dnes  na  nejčestnějším  místě  Koppova  fotoarchivu. Při  rozhovorech  o  fotkách   s ním  získal  P.Kopp  nesmírně  cenné  zkušenosti  a  podněty pro  svou  další  práci. Později ,  když  si  dovolil některé  své  práce  z Itálie   mistrovi  ukázat, dočkal  se věty: „ Jó,  fešáku,  leze to, leze  to,  jen  pokračujte!“  Což  mu  Dr.Fárová  interpretovala  jako  slova  uznání.  Jednu  fotografii  si  dokonce  pan  Sudek  vyžádal a je v jeho  pozůstalosti. /P.K.  tehdy  položil  svoji  Leicu  na stůl  v jedné  italské   tratorii  a pořídil  snímek sklenic a  profilů  spolustolovníků  v protisvětle a takové  záběry  měl  Sudek  rád.

Jeho  poučky  byly  vždy  velmi  lapidární, např.: „Na každé  fotce  musí  být  ještě  něco  za  rohem, ale  to  tam  nesmí  řvát!“. Když  se  jednou  host  zeptal,  jak  poznat  dobrou  fotku,  odpověď  byla opět  sudkovská: „To  je  jednoduchý, strčíte ji  do  šuplíku a podíváte  se  na ni  za rok,  pak  za dva,  a tak dále, a  když  se vám  pořád  líbí, je dobrá!“

Sudek  si  s pořádkem  nikdy starosti  nedělal, odkládal  věci,  jak  přišly,  na veliký  kulatý   stůl  uprostřed  atelieru a  pak  to  občas  hezky  nasvítil  a fotil. Tak  vznikla  mnohá  jeho  nesmrtelná  zátiší. On  tomu  ovšem  říkal po svém:  Bordel  na  stole. Zde  je  na místě  jeho  známá  poznámka,  která  dodnes  koluje:

 

„… já  s bordelem  začal,  s bordelem  taky  skončím. Já  měl  jednoho  profesora, pořádkumilovnej  pán. Von  měl  tři  skříně. A  pořád,  že  se   nemůže  dostat  k práci. Sakra, jak  je  to  možný, říkal  jsem  si. No, bylo to možný. Von  chudák  od  pondělka  do  pátku  furt  jen  uklízel. Kdepak, hlídat  pořádek,  půl  života  je  pryč.  Já  vím, že  v týhle  hromadě  něco  je. Asi  tamto. Hledám,  ale  nenajdu  to. Zato  najdu  něco  jinýho. Dycky  se  něco  najde.  Bylo  to  růžový,  teď  je  to  zelený -  a už  musíte  koumat, co s tou  zelenou. To  hledání,  to  je vono…“

Jednou,  když  hovořili  o jeho  kamarádovi   malíři Františku  Tichém,  Sudek  šel  a  vytáhl  z pod  postele  jeho  velký  srolovaný  obraz  harlekýna… a že  bylo  v Sudkově  ateliéru  při  tom  neúklidu  dost  vlhko,  není  třeba  dodávat.

Když  pak  v r. 1976  osmdesátiletý Josef  Sudek  nedlouho po  vernisáži  své  velké souborné  výstavy v UPM  zemřel,  doprovázel  P.Kopp  dr. Annu  Fárovou  k básníkovi  Jaroslavu  Seifertovi  mu  tuto  smutnou  novinu  oznámit, s prosbou  aby  napsal  příteli  nekrolog. Pozdější  nositel  Nobelovy  ceny se úkolu  zhostil  svým  nenapodobitelným  způsobem.

 

OSOBNOSTI 

JOSEF SUDEK

FOTOGRAF

 Koppova fotografie, kterou si vyžádal J. Sudek

 

 Josef Sudek v ateliéru... 1976

 

 …a jeho “bordel na stole”

 

Nekrolog básníka Jaroslava Seifertapro přítele Josefa Sudka

 

Milý  a  drahý  Sudku!

 

Je tomu  už  půl století a  možná  ještě  rok, dva  navíc,

co jsme  se  prvně  setkali  a  rychle  spřátelili.

Toto  přátelství, ničím  za  celý  život  nezkalené, trvalo  až  do  dne  Tvé  smrti, tak  náhlé.

Možná, že  Ti  Tví  známí  vyčítali,  jak  málo  jsi  dbal  o  své  zdraví. Ale  ta  velkorysá  nedbalost  v  tomto  ohledu  patřila  cele  k Tvé  jedinečné  osobnosti,  která  byla  tak  ojedinělá  ve  světě  umění. Ale  nikdo  z nás  ani  netuší,  jak  bylo  těžké  zápasit  se  smrtí  člověku  s  jednou  rukou. Půl  století a ještě  víc  pracoval  jsi  na   svém  místě  s obdivuhodnou  pílí  a  houževnatostí.

 

A  tak, i přes  krutou  nepřízeň  lidského  údělu, dospěl  jsi  k mistrovství  a  snad  jako  jedinému  se  Ti  již  dávno  podařilo  dokázat,  že  fotografie, tvořené  s vyšším  záměrem  uměleckým,  patří  opravdu  do  výtvarnictví  a  pod  křídla  jedné  z desatera  Můz.  A  to  vším  právem!  Vidíval  jsem   Tě často  při  práci,  jak  jsi  zápolil  s těžkým  aparátem  a  těžkým  stativem,  jak  musel  sis  pomáhat  svými  ústy  a  zuby,  abys  pak  nakonec  v nepředstavitelně  primitivní  pracovně  zvedl  k světlu  z lázně  malý  výtvarný  zázrak. Ti, kdož  jej  spatřili, mohli  jen  žasnout, jak  z prosté  a obyčejné  skutečnosti, jinými  třeba  stokrát  nazírané  a  nikdy  nepovšimnuté,  dovedl  jsi  objevit  tolik  podivuhodné  krásy. V běžném  hovoru,  ve  chvíli  pohody,  jako  malý  projev  radosti  a  jako  tečku  za  tvrzením, nebo  ve  chvíli  nepohody  jako  zaklínadlo  a vykřičník,   užíval  jsi  drobného  úsloví, které  jsme  tak  rádi  z Tvých  úst  slyšeli:

A  hudba  hraje!

 

Tato  tři  slova  v Tvém  životě  nebyla  nikterak  náhodná. Kolik  koncertů  jsi  za  svůj dlouhý  život  vyslechl. Bylo  jich  na tisíce. Sedával  jsi  skromně  na  schůdku  v místech  pro  stání,  nebo  Tvá  hlava  s neholenou  bradou  objevila  se  někde  u  varhan. /  S toaletou  nemíval  jsi  mnoho  starostí/. To  ovšem  nikomu, kdo  Tě  znal,  nikdy  nevadilo.  A  znaly  Tě  tisíce  pražských  lidí.  Tato  podřadná  místa  v koncertních  síních  však  Ti  rovněž  pranic  nevadila,  abys  byl  jedním  z nejlepších  a  nejvděčnějších  posluchačů. Bylo  těžko  si  bez  Tebe  představit  význačný  koncert.  A  obsáhlé  cykly, jako  třeba  cyklus Mozartův,  vyposlechl  jsi  od  prvního  tónu  do  posledního.  Tvůj  život  bez  hudby  by  zřejmě  byl  pro  Tebe  nemožný.  Vždyť  hudba se  ozývá  i  z Tvých  fotografií.  A  nemusí  to  být  ani  obrázky  z Janáčkových  Hukvald.

Nuže, milý,  hudba  pro  Tebe  již  navždy  umlkla.  A  Ty  věrný  posluchač velkých  a  rozlehlých  oratorií  Bachových, ocitl  jsi  se dnes  v síni,  kde  se  ozývá  hlavně jen  pláč a  hudba  jen  krátce, když  doprovází  mrtvé  tělo  do  plamenů.

Ale ještě  chvíli  jsi  tu  s námi.

 

A  hudba  hraje!

 

Za  chvíli  však  zmlkne  docela! A  my  Ti  budeme  z ní  pozdravy  a vzpomínky  posílat  do  toho  věčného  a  hlubokého  ticha,  a budeme  se  těšit,  že  Tvé  dílo  neshoří  s Tvým  tělem.

Josefe  Sudku,  sbohem!            

 

                                                                                                                                            Jaroslav  Seifert