PAVEL SCHEUFLER

Pavel Scheufler – historik fotografie

Seznámili se v r. 1978 prostřednictvím Dr. Anny Fárové. P.Scheufler tehdy pracoval v Museu Hl.M.Prahy a připravoval svoji známou knihu Praha 1848 -1914. Protože ho zaujaly Koppovy fotografie jak z Itálie, tak z domova, navrhl později zařadit tohoto autora do nové Encyklopedie České a Slovenské fotografie /Asco, Praha 1993/. Později spolupracovali na několika projektech. V r. 1999 napsal doprovodný text k fotografiím P. Koppa v časopise Foto Video, a v r. 2004 podpořil zařazení jeho fotografií do nově vznikajícího Zlatého fondu Národního musea fotografie v Jindřichově Hradci. V r. 2008 spolupracovali na uspřádání výstavy fotografa Rudolfa Krátkého v Italském Kulturním Institutu v Praze.

V r. 2012 spolu uspořádali v Itálii z iniciativy Cesare Colomba dvojvýstavu Krátký/Kopp - Dva pohledy na Itálii po 100 letech, v rámci akce Spilimbergo Fotografia 2012 - viz kapitola VYSTAVY

OSOBNOSTI

HISTORIK FOTOGRAFIE

P. Kopp s P. Scheuflerem na vernisáži výstavy fotografií R. Krátkého v Praze, 2008

Foto: Milan Fara

Pavel Scheufler: PAVEL KOPP A ITÁLIE /ADVANCED FOTO VIDEO č.6, 1999, str.16-17/

Fotografie Pavla Koppa /nar.1940/ nalezneme v několika knihách, z nichž Chvilky s Itálií s texty Miroslav Horníčka /Panorama 1988/ dosáhly 97 000 českých výtisků a italského vydání. Cesta k fotografii Pavla Koppa je magickým příběhem a je téměř pikantní, že díky fotografii zaujal tento fotografický autodidakt i post českého vyslance v Itálii….

Ing. Pavel Kopp vystudoval na ČVUT v Praze, elektrotechnické fakultě obor filmové a televizní techniky. Roku 1963 získal titul inženýra a o 21 let později i titul kandidáta věd. Na fakultě se díky Jaroslavu Šimkovi seznámil s technikou fotografické práce a dodnes na jeho přínos vděčně vzpomíná, i když zdůrazňuje, že „technické podrobnosti fotografie ho nikdy moc nezajímaly“ a že „dobrý fotograf udělá krásnou fotku jakýmkoli fotoaparátem“.

Pavel Kopp má zvláštní dar, který mu umožňuje navazovat bezprostřední vztahy s lidmi. Něčím, co má v sobě, a co se nedá přesně definovat, si je získává a oni se mu otvírají, komunikují s ním. Tento dar se dá velmi dobře využít při fotografování všedního dne života ulice a platí také pro setkávání se známými osobnostmi.

Po fotografických začátcích v Praze a první publikované fotografii v r. 1968 přišlo to pravé „fotografické probuzení“ za služebního pobytu v Itálii počátkem sedmdesátých let. „Itálie je země, kde je hříchem nefotit“, vypráví Pavel Kopp, „ale nejen kvůli přírodě a památkám, ale hlavně kvůli lidem, kteří jsou nádherně uvolnění. Italská ulice, jak říká trefně pan Horníček, je především jeviště. A toto jeviště mi učarovalo. Výsledkem bylo asi deset tisíc hlavně černobílých negativů, dělaných do šuplíku, protože mě nikdo neznal“.

Itálie Pavla Koppa jako fotografa nejen „udělala“, ale také objevila. První fotografický medailonek mu totiž vyšel v prestižním časopise Fotografia Italiana s textem italského teoretika a historika fotografie Cesare Colomba v r. 1974. Až poté následovalo jeho představení v Revui Fotografie, Československé fotografii, Mladém světě, v Literárním měsíčníku, i třeba v maďarském Fótó.

„V té době mi moc pomohlo seznámení s paní doktorkou Annou Fárovou, která mi pomohla vyznat se v tom co dělám, a proč to dělám. A také mě přivedla několikrát k panu Sudkovi a z těch setkání žiju dodneška“, vzpomíná Pavel Kopp. „Ta setkání se Sudkem byla nádherná už pro tu ryzí člověčinu, která z něho čišela. Rychle jsme si porozuměli, protože on také miloval Itálii, i když tam přišel – jak známo - o pravou ruku. Vozil jsem mu pak z Milána gramodesky s hudbou Vivaldiho a dostával občas jeho fotky. Když jsem si pak jednou dovolil pár svých fotek ukázat, zněla slova jeho uznání takto: Leze to, leze to, fešáku, jen tak dál! A poslouchejte, tuhle bych si docela rád nechal!“ A po delší odmlce Pavel Kopp dodává: „ Sudek mě naučil, že fotografie musí mít něco za rohem, jak on říkal, ale nesmí to tam řvát.“

Následovala setkání v Mladém světě s Radkem Johnem a s redakcí poezie v tehdejším nakladatelství Československý spisovatel, která posléze vedla k použití Koppových fotografií v antologii italského básníka Sandra Penny pod názvem „Zvláštní radost žít“ /1986/. Přátelství s autorem překladu Vladimírem Janovicem přivedlo na svět další knihu s Koppovými fotografiemi, tentokrát ale Prahy /Most alchymistů, 1989/. Už předtím mu lidé z výtvarné redakce nabídli uspořádání výstavy v Malé galerii Čs. spisovatele, která v onom roce 1983 znamenala vlastně formu jistého společenského uznání a do určité míry byla také předělem v Koppově fotografování.

„Byla to pro mne úplně nová zkušenost. Listoval jsem si v návštěvní knize a objevil zápis jednoho studenta: ´Děkuji vám za fotografii Milenci a moře.´ Přitom v popiskách fotek bylo vždy jen místo a rok vzniku. Zaujalo mě, že ten kluk si mou fotku hned pokřtil a poprvé jsem si uvědomil tu mnohovrstevnatost lidského vnímání výtvarného díla, které si vlastně po uveřejnění žije vlastním životem, už nezávisle na autorovi. Po úspěchu výstavy mi pan Holý z výtvarné redakce řekl, že z fotek by mohla vyjít obrazová publikace, ale je třeba získat kvalitní doprovodné texty. Zrovna jsem měl v poště dopis od pana Horníčka, v němž mi děkoval za fotky, které jsem mu předtím poslal po našem společném známém. Rozhodl jsem se tedy o texty poněkud neskromně požádat právě jeho. Zpočátku byl trochu na rozpacích, že Itálii tolik nezná, že jeho doménou je spíš Francie. Nakonec naši diskuzi, která se odehrávala před prázdninami, ukončil lakonicky. ´Bude-li pršet, možná něco napíšu´. Ani pak moc nepršelo, ale v září mi zavolal: ´Přijďte, mám sto stránek´! A kniha byla na světě. Vyšla ovšem až po mnoha peripetiích, kdy mi Mirek občas volal: ´Teď mi nic nevyjde, zase jsem prý někde něco řekl!....´ Po třech letech odpočívání v šuplíku vyšla najednou na tehdejší poměry v rekordní polygrafické lhůtě a v rekordním nákladu k Horníčkovým sedmdesátinám na podzim 1988…“

Společenské poměry na sklonku r. 1989 postavily řadu lidí do předem netušených rolí, někdy možná s přídechem absurdního dramatu. Ing. Pavla Koppa přivedla kniha Chvilky s Itálií na místo diplomata, když nový velvyslanec, nadšený knihou, Pavla Koppa pozval na čaj.

„ Na závěr setkání mi dr. Jiří Holub nabídl místo diplomata na čs. velvyslanectví, protože potřeboval urychleně obměnit personál. Bylo to poněkud netradiční řešení, ale taková to byla doba. Psal se leden 1990. Zkrátka za tři měsíce po našem setkání při čaji jsem seděl v Římě nejprve jako ekonomický rada, pak jsem zastupoval čs.velvyslance při FAO, a později, po odjezdu doktora Holuba jsem vedl téměř dva roky naši ambasádu. Paradoxem bylo nejen to, že mě k tomu všemu napomohly fotky, ale že jsem po celé čtyři roky tohoto svého druhého italského pobytu musel čas na focení doslova krást. A co jsem vyfotil, šlo z nedostatku času zase do šuplíku… A ještě happy end: Když Chvilky s Itálií vyšly italsky, křtili jsme je společně s Mirkem na ambasádě v Římě. Za přítomnosti slavné herečky a manželky Federica Felliniho Giuliety Massina. Já v roli fotografa i diplomata…“

O svých fotografických plánech hovoří Pavel Kopp s mírnými rozpaky:

„Nová doba vše profesionalizuje a dává nám mnohem méně času pro naše koníčky. Nutí nás vydělávat, abychom si mohli kupovat zbytečnosti. A přitom, řečeno s Petrem Weigelem ´ Největší hodnoty v životě jsou vlastně zadarmo….´

A mé plány? Zabývám se námětem paralelních situaci na české a italské ulici. Miroslavu Horníčkovi jsem dal složku fotografií na téma Zamilované dvojice v Praze jako paralelu k těm italským. On zatím vymyslel krásný název: ´Praha, město milostné´. A zatím prý čeká, až ho políbí múza. Tak držme palce“.

V Itálii jsem nikdy nebyl, nevím, nemám tu bezprostřední zkušenost, nemohu srovnávat, ale vím, že mám rád Itálii očima Pavla Koppa. Jeho očima se mi jeví jasnější, průzračnější, srozumitelnější. Neboť Koppovy fotografie mají poetičnost i jemný humor, mají své tajemné nápovědi, i více významů, zkrátka jsou něčím magické. Vyprávějí a přitahují, řečeno módním termínem, působí blahodárně pozitivně.

Pavel Scheufler