Pavel Scheufler – historik fotografie

 

Seznámili  se v r. 1978  prostřednictvím  Dr. Anny  Fárové. P.Scheufler  tehdy  pracoval  v Museu  Hl.M.Prahy  a připravoval  svoji  známou  knihu Praha 1848 -1914. Protože  ho  zaujaly  Koppovy  fotografie jak  z Itálie,  tak z domova,  navrhl  později zařadit  tohoto  autora do nové  Encyklopedie  České  a  Slovenské  fotografie /Asco, Praha 1993/. Později  spolupracovali  na  několika projektech. V r. 1999 napsal  doprovodný  text k fotografiím P. Koppa  v časopise  Foto Video, a v r. 2004 podpořil  zařazení  jeho  fotografií do nově  vznikajícího   Zlatého  fondu  Národního  musea fotografie  v Jindřichově  Hradci. V r. 2008  spolupracovali  na uspřádání  výstavy fotografa  Rudolfa  Krátkého v Italském Kulturním  Institutu v Praze.

V r. 2012 spolu uspořádali v Itálii z iniciativy Cesare Colomba dvojvýstavu Krátký/Kopp - Dva pohledy na Itálii po 100 letech, v rámci akce Spilimbergo Fotografia 2012 - viz kapitola VYSTAVY

 

OSOBNOSTI 

PAVEL SCHEUFLER

HISTORIK FOTOGRAFIE

P. Kopp s P. Scheuflerem na vernisáži výstavy fotografií R. Krátkého v Praze, 2008

Foto: Milan Fara

 

Pavel  Scheufler:   PAVEL  KOPP A  ITÁLIE   /ADVANCED  FOTO  VIDEO č.6, 1999,  str.16-17/

 

Fotografie Pavla Koppa  /nar.1940/ nalezneme  v několika knihách, z nichž  Chvilky s Itálií s texty Miroslav  Horníčka /Panorama 1988/ dosáhly  97 000 českých výtisků  a italského vydání. Cesta k fotografii  Pavla Koppa  je magickým  příběhem a je téměř pikantní,  že díky fotografii  zaujal tento fotografický  autodidakt  i  post  českého vyslance v Itálii….

 

Ing. Pavel Kopp  vystudoval na ČVUT  v Praze, elektrotechnické fakultě  obor  filmové a televizní  techniky. Roku 1963 získal titul  inženýra a o 21 let později  i titul  kandidáta  věd. Na  fakultě se díky Jaroslavu Šimkovi  seznámil  s technikou fotografické práce a dodnes na jeho přínos  vděčně  vzpomíná,  i  když  zdůrazňuje, že  „technické  podrobnosti  fotografie  ho  nikdy  moc  nezajímaly“  a že „dobrý  fotograf  udělá  krásnou fotku jakýmkoli  fotoaparátem“.

 

Pavel Kopp  má  zvláštní  dar, který  mu umožňuje navazovat  bezprostřední  vztahy s lidmi. Něčím, co má v sobě, a co se nedá přesně definovat, si je získává a oni  se mu otvírají, komunikují s ním. Tento dar se dá velmi  dobře  využít při  fotografování  všedního dne života ulice a platí  také  pro  setkávání  se známými  osobnostmi.

 

Po fotografických  začátcích v Praze a první  publikované fotografii v r. 1968 přišlo  to pravé  „fotografické probuzení“ za služebního  pobytu  v Itálii  počátkem  sedmdesátých  let. „Itálie  je  země, kde  je hříchem  nefotit“, vypráví Pavel Kopp, „ale nejen  kvůli  přírodě a památkám, ale hlavně kvůli  lidem, kteří  jsou  nádherně  uvolnění. Italská  ulice, jak říká trefně  pan Horníček, je především jeviště. A toto  jeviště  mi  učarovalo. Výsledkem  bylo  asi deset tisíc  hlavně  černobílých negativů, dělaných  do  šuplíku, protože  mě  nikdo  neznal“.

 

Itálie Pavla Koppa   jako  fotografa nejen „udělala“, ale také objevila. První  fotografický medailonek mu  totiž  vyšel v prestižním časopise  Fotografia Italiana  s textem  italského  teoretika a historika fotografie Cesare Colomba v r. 1974. Až poté  následovalo jeho představení  v Revui Fotografie, Československé fotografii, Mladém  světě, v Literárním  měsíčníku,  i  třeba  v maďarském Fótó.

 

„V té  době mi  moc pomohlo  seznámení s paní doktorkou  Annou  Fárovou, která mi  pomohla vyznat se v tom  co  dělám, a proč  to  dělám. A také  mě přivedla několikrát k panu Sudkovi a z těch  setkání  žiju  dodneška“,  vzpomíná  Pavel Kopp. „Ta setkání  se Sudkem  byla  nádherná  už  pro tu ryzí  člověčinu, která  z něho  čišela. Rychle  jsme si porozuměli, protože on také miloval Itálii, i když  tam přišel – jak  známo -  o  pravou ruku. Vozil  jsem  mu  pak  z Milána  gramodesky  s hudbou  Vivaldiho a  dostával  občas  jeho  fotky. Když  jsem  si  pak  jednou  dovolil  pár  svých  fotek  ukázat, zněla  slova  jeho  uznání  takto: Leze to, leze  to,  fešáku,  jen tak dál!  A  poslouchejte, tuhle  bych  si docela  rád  nechal!“ A po  delší odmlce Pavel  Kopp  dodává: „ Sudek  mě  naučil,  že  fotografie  musí mít  něco  za rohem, jak  on  říkal,  ale nesmí  to tam  řvát.“

 

Následovala setkání  v Mladém  světě  s Radkem  Johnem  a  s redakcí  poezie v tehdejším  nakladatelství  Československý  spisovatel, která  posléze  vedla  k použití  Koppových fotografií v antologii  italského básníka  Sandra Penny  pod  názvem „Zvláštní  radost  žít“ /1986/. Přátelství s autorem  překladu Vladimírem  Janovicem  přivedlo  na   svět  další  knihu s Koppovými  fotografiemi, tentokrát  ale Prahy /Most  alchymistů, 1989/. Už  předtím  mu  lidé  z výtvarné  redakce nabídli  uspořádání  výstavy  v Malé galerii Čs. spisovatele, která  v onom  roce 1983 znamenala  vlastně  formu  jistého  společenského  uznání  a  do  určité  míry  byla  také  předělem v Koppově  fotografování.

 

„Byla  to pro mne  úplně  nová  zkušenost. Listoval  jsem  si  v návštěvní  knize a objevil zápis  jednoho studenta: ´Děkuji  vám  za  fotografii Milenci a moře.´ Přitom v popiskách fotek  bylo  vždy  jen  místo  a rok vzniku. Zaujalo  mě,  že ten  kluk  si mou  fotku  hned pokřtil  a poprvé jsem  si uvědomil  tu  mnohovrstevnatost  lidského vnímání výtvarného  díla,  které  si  vlastně po uveřejnění  žije  vlastním životem, už nezávisle  na autorovi. Po úspěchu  výstavy  mi  pan Holý z výtvarné  redakce řekl, že  z fotek by  mohla  vyjít  obrazová  publikace, ale  je třeba  získat  kvalitní  doprovodné  texty. Zrovna  jsem  měl v poště  dopis od pana Horníčka, v němž  mi  děkoval  za fotky, které  jsem mu předtím poslal po  našem  společném  známém. Rozhodl  jsem se  tedy  o texty  poněkud neskromně požádat právě  jeho. Zpočátku  byl  trochu  na rozpacích,  že  Itálii tolik  nezná, že  jeho  doménou  je spíš  Francie. Nakonec  naši  diskuzi,  která  se  odehrávala před prázdninami, ukončil  lakonicky. ´Bude-li pršet,  možná  něco  napíšu´. Ani  pak  moc  nepršelo, ale  v září  mi  zavolal: ´Přijďte,  mám  sto stránek´!  A  kniha  byla  na světě. Vyšla ovšem  až  po   mnoha  peripetiích,  kdy  mi  Mirek  občas  volal: ´Teď  mi  nic nevyjde,  zase  jsem prý  někde  něco  řekl!....´ Po  třech  letech  odpočívání  v šuplíku  vyšla  najednou  na tehdejší  poměry  v rekordní  polygrafické  lhůtě  a  v rekordním  nákladu  k Horníčkovým  sedmdesátinám na podzim 1988…“

 

Společenské  poměry na sklonku r. 1989 postavily  řadu   lidí  do předem netušených  rolí,  někdy  možná s přídechem  absurdního  dramatu. Ing. Pavla Koppa  přivedla  kniha Chvilky s Itálií  na   místo diplomata, když  nový  velvyslanec, nadšený  knihou, Pavla Koppa  pozval  na čaj.

 

„ Na závěr  setkání  mi dr. Jiří  Holub nabídl  místo  diplomata  na čs. velvyslanectví, protože potřeboval  urychleně obměnit  personál. Bylo to poněkud  netradiční  řešení, ale  taková  to byla doba. Psal se leden 1990. Zkrátka  za tři  měsíce po  našem  setkání  při  čaji  jsem  seděl  v Římě  nejprve  jako  ekonomický  rada,  pak  jsem  zastupoval  čs.velvyslance  při  FAO, a později, po odjezdu  doktora  Holuba  jsem  vedl  téměř  dva  roky  naši  ambasádu. Paradoxem  bylo  nejen  to, že  mě  k tomu  všemu  napomohly  fotky, ale že  jsem  po celé čtyři  roky tohoto  svého  druhého  italského  pobytu musel  čas  na focení  doslova krást. A  co  jsem  vyfotil,  šlo  z nedostatku  času  zase  do šuplíku…  A  ještě  happy end: Když  Chvilky  s Itálií  vyšly  italsky, křtili  jsme  je  společně  s Mirkem  na  ambasádě v Římě. Za přítomnosti slavné herečky a manželky Federica Felliniho Giuliety Massina. Já  v roli  fotografa  i  diplomata…“

 

O  svých  fotografických  plánech  hovoří Pavel Kopp  s mírnými  rozpaky:

 

„Nová doba  vše profesionalizuje a  dává  nám  mnohem  méně času  pro  naše  koníčky. Nutí  nás  vydělávat, abychom  si  mohli  kupovat  zbytečnosti. A přitom, řečeno s Petrem Weigelem ´ Největší  hodnoty  v životě  jsou  vlastně   zadarmo….´ 

A  mé  plány? Zabývám  se námětem  paralelních  situaci  na  české  a italské  ulici. Miroslavu  Horníčkovi  jsem  dal složku  fotografií  na  téma Zamilované  dvojice  v Praze  jako  paralelu  k těm italským. On  zatím  vymyslel  krásný  název: ´Praha, město  milostné´. A zatím  prý  čeká,  až  ho  políbí  múza. Tak  držme  palce“.

 

V Itálii  jsem  nikdy  nebyl, nevím, nemám  tu bezprostřední  zkušenost, nemohu srovnávat, ale vím, že  mám  rád Itálii  očima  Pavla  Koppa.  Jeho  očima  se  mi  jeví  jasnější, průzračnější, srozumitelnější. Neboť Koppovy  fotografie  mají  poetičnost  i  jemný   humor,  mají  své  tajemné nápovědi, i  více  významů, zkrátka  jsou  něčím  magické. Vyprávějí  a přitahují, řečeno  módním  termínem, působí  blahodárně pozitivně.

 

                   

                                                                                                              Pavel  Scheufler